Anna Vodrážková
Vím, že trendem je minimalismus a hodně tomu fandím, hlavně teda platonicky. Miluju totiž krásné předměty a nemůžu si od nich pomoct. Chci mít kolem sebe takové, které mi přinesou potěšení a zamyšlení pokaždé, když se na ně podívám.
Moji osobnost významně ovlivnily mé dvě babičky. Obě se jmenovaly Věry, obě pily turka, oběma se zabilo jedno ze dvou dětí a tím veškerá podobnost končí.
Jedna tzv. Z Nuslí — vážená lékařka chirurgie, staropražský byt plný antikvit, obrazů, not, porcelánu, knih, stříbrný příbor na Vánoce, nonstop chození do Národního divadla a na Vyšehrad, hraní na klavír na 4 ruce, uražené pohledy při odmítnutí hraní na klavír na 4 ruce a předměty. Stovky, tisíce a miliony předmětů, v krabicích označených, ale stále předmětů. Babiččina domácnost byla encyklopedie každodennosti i výjimečnosti 20. století a viděla jsem u ní vše, co se v životě vidět dalo.
Druhá tzv. Z Mělníka — zahradnice, panelákový byt, ve kterém nic nebylo dvakrát, celá jedna zeď dedikovaná zarámovaným pohlednicím, ve vitríně zdobená sklenice na plzeňské pivo, absolutní volnost ve výběru hudby, filmů i plastových hraček, muzikály, žádné uražené pohledy - nikdy a na nic. Mohla jsem si zapálit u ní v obýváku, i když sama nekouřila. Má doma cca 9 knížek, peče načančané cukroví i koláče, nepoužívá předložku „s“ a dokázala mi ze středočeského města udělat ostrov svobody.
